Patologické shromažďování

Zpět

Dotaz

Dobrý den, mí rodiče jsou 80 let staří. Otec od doby, kdy přestal chodit do zaměstnání začal po sídlišti sbírat - pro nás - nepotřebné věci všeho druhu. Zanesl sídlištní byt, chatu. Věci jsou srovnané, uspořádané - noviny, koberce, obrazy, knihy, kuch. potřeby, elektronika, kufry, hračky,prkna atd... Nic nesmíme vyhodit, když jsme potají něco vyhodili zlobil se, až tak, že by ho ranila mrtvice. Maminka i já jsme z toho zoufalé a nevíme, co s tím. K psychiatrovi ho samozřejmě nedostanu. Tvrdí, že věci by se mohly kdykoliv hodit a je škoda, že to lidi vyhazují, když je to pěkné!!! Nepořídím s ním ani po dobrém (domluvou) ani po zlém (výhružkou, že k nim do bytu již nepřijdu, když si není ani kam sednout). Otec je cholerik je s ním ve všem těžké pořízení. Vše co uděláte je špatně, vše musí vědět, být o všem informován, jeho myšlení je jen tragické, katastrofální - nic se neřeší v klidu, v pohodě, křičí na nás. Jinak je to hodný, dobrosrdečný člověk. Jeho lékař ho na odborné vyšetření nepošle ani ho otcův stav nezajímá, když si vlastně na nic nestěžuje. Maminka žije už mnoho let v psychickém teroru a značně jí to poškodilo nervy i zdravotní stav (otec z ní udělal nesvéprávnou bytost). Rodiče nemají zájem o cestování, pohodu, klid, žijí jen s televizí a z novin. Nesmáli se už ani nepamatuji. Děkuji za odpověď.

Mgr. Lucie Simonová

Dobrý den,

 

chování vašeho tatínka, které popisujete, se nazývá patologické shromažďování a bývá (přesně tak, jako ve vašem případě) velmi zátěžové pro nejbližší okolí. 

 

Vyskytuje se u různých neuropsychiatrických onemocnění jako např. u schizofrenie, poruch příjmů potravy nebo u různých typů demence. Nejčastěji o něm však hovoříme jako o určitém podtypu obsedantně kompulzivního chování (neustálé a nutkavé opakování určité činnosti) s vlastním označením „kompulzivně-shromažďovací“ syndrom. Je nutné odlišovat od sběratelství, kdy sběratel o své sbírky pečuje a zajímá se o ně, shromažďovač potřebuje věci získat a dále se o ně nezajímá. 

Syndrom má dva podtypy: „aktivní“ – přinášení věcí a jejich hromadění (vypadá, že do této kategorie patří váš tatínek) a „pasivní“ – postižený nic nevyhodí, časem je zavalen zbytky a odpadky.

 

Nefarmakologická terapie je velmi obtížná, protože většina shromažďovačů nemá na svoji chorobu náhled, nevnímají, že ovlivňují život svého okolí a problém vidí spíše u ostatních. V případě, že jsou k terapii „přinuceni“, je pravděpodobnost její úspěšnosti velmi malá. Zcela obecně je možné říci, že shromažďování poskytuje nebo navrací postiženým pocit kontroly nad okolím, nad sebou samým a nad svým životem. Neuvádíte, jak nesl otec odchod do „důchodu“, ale náhlá nečinnost může být jedním ze spouštěčů. Další možností je, že mu „věci“ pomáhají udržovat pocit vlastní hodnoty a užitečnosti. Pokud má váš tatínek nějaké koníčky a zájmy, bylo by dobré je aktivovat, aby mohl získat „sebepotvrzení“ jinou cestou než shromažďováním.

 

Dobrou možností je farmakologická léčba, která by ale vyžadovala návštěvu psychiatra, pokud možno psychoterapeuticky orientovaného. Uvádíte, že tatínek k odborníkovi nechce, přesto bych se ještě jednou pokusila ho přesvědčit.

 

Je mi líto, že vám nemohu nabídnout „zázračnou“ radu, v tomto případě bohužel neexistuje.

 

Přeji hodně síly!

Lucie Simonová