Sdílíme článek z informačního magazínu Moje stáří
Plynule navazujeme na předešlý článek o dlouhodobé péči. Přečtěte si několik příkladů lidí, kteří potřebují dlouhodobou péči. Jsou to modelové typické kasuistiky. S podobnými případy se setkáváme v praxi i v životě, v našem okolí. A zpravidla to nejsou příliš šťastné příběhy.
Mladší muž (30 let), dříve zcela zdravý, nyní po těžké autonehodě
Mladší dříve zcela zdravý muž (30 let), který prodělal těžkou autonehodu s mnohačetnými poraněními vnitřních orgánů, zlomeninami končetin a poraněním mozku. Prodělal několik operací, několikatýdenní pobyt na rehabilitačním oddělení, kde došlo k výraznému zlepšení, ale zatím se přesune pouze z lůžka do židle, s chodítkem jen několik kroků, to se mírně zlepšuje, ale má i potíže s myšlením, hůře chápe souvislosti, špatně se vyjadřuje, neumí nic naplánovat a není schopen řešit ani jednoduché situace, výrazné výkyvy nálady, deprese.
Starší žena (70 let), která prodělala cévní mozkovou příhodu
Starší žena (70 let), která prodělala cévní mozkovou příhodu, ochrnutí pravé poloviny těla a porucha porozumění řeči i vyjadřování (afazie). Po rehabilitaci v nemocnici a několika týdnech v léčebně ještě nemůže být sama ve svém bytě, není schopna samostatné chůze, nemůže se domluvit. Manžel veškerou péči nezvládá.
Paní (80 let), s postupně se rozvíjejícím syndromem demence
Paní (80 let) s postupně se rozvíjejícím syndromem demence, která zatím žije ve svém bytě, kde jí pomáhá dcera, ale její stav se zhoršuje a dcera (také již starší a nemocná, 60 let) již na péči nestačí. Stará paní ale nemá na svůj stav přílišný náhled a každému vypráví, jak je samostatná a co toho ještě zastane. Vyprávěla to i sociální pracovnici, která ji navštívila, protože dcera se snažila zařídit příspěvek na péči, který ji nakonec nebyl přiznán.
Všichni tito lidé si přejí zůstat doma, ale oni i jejich rodiny se setkávají s mnoha překážkami, jak administrativními, tak praktickými. Mnozí z nich nemají ani základní informace například ani o tom, že mají nárok na příspěvek na péči. Někdy o něj zažádají, ale u lidí s demencí dochází často k chybám a neznalostem v posuzování a nebývá přiznán nebo je přiznán ve výši, která naprosto neodpovídá potřebné míře podpory.
Obtížné je získání veškerých dalších služeb a pomoci, a to zejména pro lidi, kteří nemají blízké, kteří by jim s tím mohli pomoci. Byrokratické překážky obtížně překonávají – nebo je nepřekonají. Ale i pečující rodiny se dostávají do často neřešitelných situací, protože například v prvním případě může jít o rodinu s malými dětmi, kde veškeré břemeno péče zůstává na manželce, která se stará o děti a často řeší ještě i další problémy, včetně finančních.
O paní s demencí pečuje dcera, která je sama nemocná a manžel paní po cévní mozkové příhodě také sám péči nezvládá. Co tedy tito lidé potřebují? Možnosti tzv. následné péče byly ve dvou prvních případech vyčerpány, muž po úrazu i žena po cévní mozkové příhodě byli léčeni a dále rehabilitování v rehabilitačním léčebně či zařízení následné péče. Ale přesto potřebují i zdravotní péči, aby se jejich stav nezhoršoval, stabilizoval či alespoň pomalu zlepšoval (protože u prvních uvedených je možnost zlepšení v delším časovém horizontu stále reálná). Paní s demencí bude potřebovat stále více péče a je velmi pravděpodobné, že na ni dcera již brzy nebude stačit. Všichni mají svého praktického lékaře, k některým dochází sestra domácí péče. Tyto zdravotní služby jsou zpravidla dostupné, ale neřeší celou komplexní situaci, jak jsme ji ilustrovali na třech typických příkladech.
Někde jsou dostupné sociální služby, které mohou být výraznou pomocí – pečovatelská služba, osobní asistence, paní s demencí by mohla využít denní stacionář. Ale tyto služby nejsou dostupné všude a zejména v odlehlých oblastech je s jejich zajištěním problém. A pokud se nedaří zajistit dostupné a kvalitní služby pro péči doma, tak se lidé i pečující rodiny dostávají do situace, kdy je vlastně jediným řešením ústavní péče. Domov pro seniory, domov se zvláštním režimem, léčebna…
Dobrá dlouhodobá péče a jak ji zajistit
Jak se situace řeší v zemích, kde je systém dlouhodobé péče rozvinutý? Úmyslně tu neuvádím žádnou konkrétní zemi, i když si můžeme přiznat, že popsanému „ideálnímu“ modelu jsou velmi blízko například skandinávské země a Holandsko i Lucembursko.
Východiskem dobré dlouhodobé péče je odborné vyhodnocení stavu, které dává dohromady poznatky různých profesí a hodnotí potřeby daného člověka, zvažuje jeho vlastní zdroje i možnosti jeho rodiny atd.
Důležitou složkou této rozvahy je posouzení funkčního stavu, které musí být odborné, u starších lidí geriatricky poučené, se znalostí například i problematiky demence a dalších geriatrických syndromů, respektující proměnlivost a kolísání stavu. Důležitá je také role fyzioterapeutů a ergoterapeutů, zejména v prvním případě muže po poranění mozku také psychologa. Pečlivé posouzení zázemí a zdrojů sociálními pracovníky, včetně zajištění příspěvku na péči tam, kde to pacient není schopen obstarat sám (což jsou v našem případě v podstatě všechny tři uvedené situace). A společně s pacientem a rodinou nastavení společného plánu, dle kterého se budou všichni řídit a dle kterého budou služby zajištěny tak, aby i jejich poskytování odpovídalo potřebám pacienta, ale bylo i ekonomicky efektivní. To znamená, že zahrnuje nejen zdravotní a sociální služby, ale také potřebné úpravy prostředí, zejména například hygienického zázemí v bytě, odstranění bariér, vybavení potřebnými technologiemi pro zajištění bezpečnosti například člověka s demencí a podobně. Tato zdravotní složka má význam nejen pro kvalifikované vyhodnocení funkčního stavu pacienta, ale také proto, aby se využily všechny možnosti zlepšení stavu, což vede samozřejmě nejen ke zlepšení kvality života, ale také ke snížení náročnosti a spotřeby služeb dlouhodobé péče.
Další služby se týkají zejména pomoci v sebeobsluze a směřují k zajištění, pokud možno co nejsamostatnějšího života a co nejdéle možného setrvání v domácím prostředí. Mnozí mohou namítnout, že zajištění služeb v takto intenzivní míře může být i nákladnější než některé typy ústavní péče. To může být do jisté míry pravda, ale je třeba mít na paměti, že stav pacientů dlouhodobé péče může být do určité míry proměnlivý a například člověk po cévní mozkové příhodě či polytraumatu má potenciál se zlepšovat i v delším časovém horizontu, a proto se tato investice „do zdraví“, respektive do kvalitní a zdravotně odborné dlouhodobé péče v naprosté většině případů vyplatí. A to i tam, kde se jedná o stavy, které se postupně zhoršují (jako příklad je uvedena paní s demencí), protože i zde je možné odborně nastavit lepší řešení.
Klíčem k zajištění kvalitní dlouhodobé péče je tedy kvalita odborných služeb zdravotních i sociálních ale také koordinace dalších služeb, které lidé s omezenou soběstačností potřebují, tedy například v péči o domácnost, nákupů, pomoci v jednání, zajištění dopravy, kvalitního bydlení, zprostředkování sociálních kontaktů, odstranění hmotných i nehmotných bariér zejména ve veřejném prostoru a podobně.
Významnou součástí dlouhodobé péče jsou také moderní technologie, velká oblast tzv. tele-care, která je obdobou telemedicíny, ale zaměřuje se spíše na bezpečí pacientů, možnosti komunikace s nimi i zprostředkování komunikace v jejich skupinách, dohledem nad například užíváním léků, prováděním cvičení, detekcí pádů či jiných nežádoucích událostí a podobně. Prostředkem k tomu mohou být tedy jak systémy, které pacient nosí například jako tlačítko na přívěsku či hodinkách, ale může to být také systém nainstalovaný v jeho domácnosti nebo milý sociální robot, který může mít tvar plyšového zvířátka, ale může plnit právě některé z výše uvedených komunikačních či bezpečnostních funkcí. Dlouhodobá péče zpravidla není zadarmo, jak se to kdysi deklarovalo o socialistickém zdravotnictví. Jde o nákladnou péči, která samozřejmě stojí mnoho prostředků a zdrojů, jak společenských, tak individuálních, a proto je nutné ji organizovat tak, aby byly tyto zdroje co nejlépe využity. Ústavní řešení je také součástí systému dlouhodobé péče, ale jedná se o složku nejnákladnější, která by měla být využívána pouze v těch případech, kdy si to buď lidé vysloveně přejí nebo kdy není jiné řešení.
Dlouhodobá péče je tedy spíše krajinou než ohradou jednotlivých oborů a odborností, zdravotní či sociální péče, příspěvků či administrativních úkonů. Jde o oblast, která je nesmírně široká a pestrá, jejíž služby bude v důsledku zejména stárnutí populace potřebovat stále více lidí. Proto se moudři politikové rozvinutých zemí snaží o to, aby byla zajištěna co nejkvalitněji a nejefektivněji. Snad se u nás také někdy takoví najdou.
doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D.
Gerontologické centrum, Praha 8 – Kobylisy, Fakulta humanitních studií UK, Praha
Článek vyšel v magazínu mojestáří.cz
www.mojelékárna.cz
